Pardubická malířka, ilustrátorka, autorka celodřevěných marionet, keramických a dřevěných artefaktů.
Má svůj osobitý rukopis, podle něhož lze její tvorbu odlišit od ostatních. Jsou výtvarníci, jejichž rukopis je stále stejný. Jejich plátna se s ubývajícími roky stávají stojatou vodou, rezavou a němou. To se netýká Jitky Píšové – Slavíkové.
Její obrazy vytvářené technikou olejomalby vás dokážou uchvátit a nabídnou vám spousty pohledů na svět kolem nás, které se v daný okamžik spojí v jeden zážitek. Vzbuzují živost především pestrostí a pozitivními náměty. Jsou plné barev a emocí. Přesvědčí vás nejen svou invencí, ale i odvahou hledat nové způsoby vyjádření a přesto si zachovává vlastní rukopis. Upořádala řadu autorských výstav a s jejími díly je možné se setkat v soukromých sbírkách doma i v zahraničí (např. v Kanadě, Španělsku, Německu, Slovensku, Holandsku, Švýcarsku…). Její kresby zdobí almanachy české poezie.
Staré přísloví říká, že kdyby člověk pořád šel, nikdy by neochořel. Přesně to je případ Jitky Píšové – Slavíkové. S každým krokem dopředu odpadávají cizí vlivy a tendence a přibývají humory a nápady. A proto, i když možná její tvorba není vaším šálkem kávy, je dost možné, že časem se jím stane.
Na začátku roku 2024 se její tvorba posouvá novým směrem. Vyvinula vlastní, nový styl, kterému dala originální název „Kombinovaná technika“, neboli prolínání. Tento styl vzniká spojení jejích autorských děl a kreseb.
Při pohledu na Jitčiny obrazy a kresby mám pocit jako bych se díval na poetická pohlazení či obrazový doprovod k básním, které zatím nebyly napsány.
Lyričnost a snová poetika prostoupené jakousi hodnou laskavostí, beze stopy drásavosti, snad občas trochu milé melancholie, to jsou snad pojmy, kterými se dá přiblížit autorčina tvorba. Zároveň ale uvěřitelnost a určitá duchovnost která si na nic nehraje s bezelstností dítěte. Duchovnost, která je lidsky opravdová a má na míle daleko k trendovým esoblábolům kterými jsou dnes často diváci oblbováni.
Dívat se na Jitčinu tvorbu je jako nechat si konejšit duši tichem v uřvané a uspěchané době, jako pít dobrou vodu ze studánky, jako naslouchat vánku a dívat se do klidných mraků.
Asi by bylo na místě zmínit několik umělců kteří dospěli k podobnému duchovnímu jazyku jako Jitka. Napadají mne umělci jako Josef Šíma, Bohuslav Reynek, Marc Chagall, Georges Rouault či Jan Bauch. Tím přirovnáním nemyslím ani tak formální stránku ale to zvláštní vyzařování autorčiných děl.
Co dodat? Jitko ať ti to dále a dlouho vyzařuje a těší diváky tak jako doposud.
S respektem v Praze na Žižkově
Mgr. Štěpán Málek akad. soch.